Beauvoir, Simone de | Madame Lelica

b. povídky

Beauvoir napsal dvě sbírky povídek. První, Quand Prime le Spirituel (Když se Věci Ducha Přišel První) nebyla zveřejněna až do roku 1979, i když to byla její první práce beletrie předložil (a zamítnut) pro zveřejnění (v roce 1937). Jako 1930 byly méně přístupný jak ženy, spisovatele a příběhy o ženách, to není tak zvláštní, že tato sbírka byla odmítnuta jen aby byla znovu objevena a vážil více než čtyřicet let později., Tato práce nabízí fascinující pohled na Beauvoirovy obavy o ženy a jejich jedinečné postoje a situace dlouho před psaním druhého pohlaví. Rozdělena do pěti kapitol, každá s názvem podle jména hlavní ženské postavy, odhaluje pokrytectví francouzské vyšší třídy, kteří se skrývají jejich self-zájmy za závojem intelektuální nebo náboženskou dokonalost., Příběhy zabírají otázky drcení požadavky náboženské zbožnosti a individuální odříkání, tendence k aggrandize naše životy druhých a krizi identity, když jsme nuceni čelit naši podvody, a obtížnost z toho, že žena předložila k liberalismu a náboženské vzdělání a očekávání. Beauvoir je druhá sbírka povídek, La Femme Rompue (Žena, Zničení), byl publikován v roce 1967 a byl značně dobře přijat. To také nabízí samostatné studie tří žen, z nichž každá žije ve špatné víře v té či oné podobě., Když se každý setká s krizí ve svých rodinných vztazích, zapojuje se do letu ze své odpovědnosti a svobody. Tato sbírka se rozšiřuje na témata nalezená v její etice a feminismu často popírané spoluúčasti na vlastní zkáze.

c. Divadlo

Beauvoir napsal pouze jednu hru, Les Bouches Inutiles (kdo zemře?), která byla provedena v roce 1945-ve stejném roce založení Les Temps Modernes. Je zřejmé, že dilema této hry se zaměřuje na to, kdo stojí za to obětovat ve prospěch kolektivu., Tento kus byl ovlivněn historii 14. století italských měst, že při obléhání a čelí masové hladovění, vyhodil staré, nemocné, slabé, ženy a děti starat se pro sebe, takže tam by mohlo být dost pro silné muže vydržet trochu déle. Hra je zasazena právě za takových okolností, které strašlivě rezonovaly s nacistickou okupovanou Francií., Pravda Beauvoir je etické závazky, které tvrdí, že svoboda a svatost jednotlivce pouze v rámci svobody a respektování jeho nebo její komunity, města rozhodne stoupat spolu a buď porazit nepřítele, nebo zemřít společně. Přestože hra obsahuje řadu důležitých a dobře vyvinutých existenciálních, etických a feministických témat, nebyla tak úspěšná jako její další literární výrazy., Ačkoli ona nikdy znovu napsal pro divadlo, mnoho postav jeho románů (například v Přišla k Pobytu, Všichni lidé jsou Smrtelní, a Mandarinky) jsou dramatiků a herců, ukazuje její důvěru v divadelní umění zprostředkovat zásadní existenciální a sociálně-politická dilemata.

5. Kulturní studie

a. pozorování cestování

Beauvoir byl vždy nadšený cestováním a pustil se do mnoha dobrodružství jak sám, tak se Sartrem a dalšími. Dvě cesty na ni měly obrovský dopad a byly impulsem pro dvě hlavní knihy., První, L ‚ Amérique au Jour le Jour (America day by Day) byl publikován v roce 1948, rok po jejím přednáškovém turné po Spojených státech v roce 1947. Během této návštěvy, strávila čas s Richardem a Ellen Wright, se setkal Nelson Algren, a navštívil řadu Amerických měst jako New York, Chicago, los angeles, Las Vegas, New Orleans a San Antonio. Během svého pobytu byla pověřena New York Times, aby napsala článek s názvem „existencialista se dívá na Američany“, který se objevil 25.května 1947., Nabízí pronikavou kritiku Spojených Států jako země, tak plný slib, ale také ten, který je otrokem novinka, hmotné kultury a patologická fixace na přítomnost na úkor minulosti. Tato témata se v Americe každodenně opakují podrobněji, což také řeší otázku napjatých rasových vztahů Ameriky, imperialismu, antiintelektualismu a třídního napětí.

druhou velkou práci, aby vyšel z Beauvoir cesty vedly z ní dvouměsíční výlet do Číny s Sartre v roce 1955., La Longue Marche (Dlouhý pochod), vydaný v roce 1957, je obecně pozitivním popisem obrovské komunistické země. Přestože ji znepokojila cenzura a pečlivá choreografie jejich návštěvy komunisty, zjistila, že Čína pracuje na zlepšení života svých lidí. Témata práce a situace pracovníka jsou v této práci běžná, stejně jako situace žen a rodiny. Navzdory šíři svého vyšetřování a touze jménem Beauvoira studovat zcela cizí kulturu to bylo jak kritické, tak osobní rozpaky., Později připustila, že bylo učiněno více, aby vydělalo peníze, než aby nabídlo seriózní kulturní analýzu Číny a jejích obyvatel. Bez ohledu na tyto poněkud oprávněné kritiky, stojí jako zajímavé zkoumání napětí mezi kapitalismem a Komunismem, já a další, a to, co to znamená být zdarma v různých kulturních kontextech.

b. příchod věku

v roce 1967 zahájil Beauvoir monumentální studium stejného žánru a kalibru jako druhý Sex. La Vieillesse (příchod věku, 1970) se setkal s okamžitým kritickým úspěchem., Druhý Sex byl přijat se značnou nepřátelství z mnoha skupin, kteří nechtěli být konfrontováni s nepříjemnou kritikou jejich sexistické a represivní postoje vůči ženám; Příchod Věku, nicméně, byl obecně vítán, i když to příliš kritiky společnosti předsudky vůči jiné utlačované skupiny: seniory. Tato mistrovská práce bere strach z věku jako kulturní fenomén a snaží se dát hlas umlčené a nenáviděné třídě lidských bytostí., Beauvoir, který bojuje proti nespravedlnostem, které utrpěl Starý, úspěšně komplikuje problém až příliš zjednodušený. Například poznamenává, že v závislosti na práci nebo třídě může stáří přijít dříve nebo později. Ti, kteří jsou podstatně výhodnější si může dovolit dobré léky, jídlo a cvičení, a tak žijí mnohem déle, a věk méně rychle, než horník, kdo je starý na 50. Kromě toho si všimne filozoficky složitého spojení mezi věkem a chudobou a věkem a dehumanizací.,

Jako to udělala u Druhého Pohlaví, Beauvoir přístupy předmětu Příchod Věku z různých perspektiv, včetně biologických, antropologických, historických a sociologických. Kromě toho zkoumá otázku věku z pohledu živé, starší lidské bytosti ve vztahu k jejímu tělu, času a vnějšímu světu. Stejně jako u druhého pohlaví, tato pozdější práce je rozdělena do dvou knih, první, která se zabývá „stáří, jak je vidět z Bez“ a druhá s, „bytí ve světě.,“Beauvoir vysvětluje motivaci k tomuto rozdělení ve svém úvodu, kde píše:“ každá lidská situace může být viděna z pohledu outsidera-nebo zevnitř, pokud to subjekt předpokládá a zároveň jej překračuje.“Nadále prosazovat svou víru v základní nejednoznačnost bytí, který vždy sedí na vrcholu protiklad imanence a transcendence, objektivity a subjektivity, Beauvoir zachází s předmětem věku, i jako objekt kulturně-historických znalostí a jako první ruky, prožil ve věku jedinců.,

Co se dochází k závěru, že z její vyšetřování zkušenosti, strach a stigma stáří je, že i když proces stárnutí a pokles do smrti je nevyhnutelný, existenciální fenomén, pro ty lidské bytosti, které žijí dost dlouho, aby zkušenosti, není nutné, aby náš odpor starších členů společnosti. Existuje určité přijetí strachu z věku, který většina lidí pociťuje, protože je ironicky opakem života než smrtí., Nicméně, toto není poptávka, že pouze ve věku rezignovat a čekat na smrt, nebo pro mladší členy společnosti, aby s nimi zacházet jako neviditelný třídy. Spíše, Beauvoir tvrdí, pravda, v existenciálním módní, že stáří musí být stále čas z kreativní a smysluplné projekty a vztahy s ostatními. To znamená, že především stáří nesmí být časem nudy, ale časem neustálého politického a společenského jednání., To vyžaduje změnu orientace ve věku mezi sebe a ve společnosti jako celku, která musí transformovat svou myšlenku, že člověk je pouze cenné, pokud jsou ziskové. Místo toho musí jednotlivci i společnost uznat, že hodnota člověka spočívá v jeho lidskosti, která není ovlivněna věkem.

c. Autobiografické Práce

Ve své autobiografii, Beauvoir nám říká, že chce napsat o sebe, že se musel nejprve vysvětlit, co to znamená být ženou, a že tato realizace byla geneze Druhé Pohlaví., Beauvoir se však také úspěšně pustil do vyprávění svého života ve čtyřech svazcích podrobné a filozoficky bohaté autobiografie. Kromě malování pulzující obraz její vlastní život, Beauvoir také nám dává přístup do dalších vlivných osobností 20. století, od Camus, Sartre a Merleau-Ponty, Richard Wright, Jean Cocteau, Jean Genet, Antonin Artaud a Fidel Castro mezi mnoho jiní., I když její autobiografie pokrývá jak filozofickou, tak filozofickou půdu, je důležité nezlehčovat roli, kterou má autobiografie v beauvoirově teoretickém vývoji. Opravdu, mnoho další existencialisté, jako je Nietzsche, Sartre, Kierkegaard, objetí autobiografický jako klíčový prvek k filozofické. Beauvoir vždy udržoval důležitost situace a zkušeností jednotlivce tváří v tvář nepředvídatelnosti a nejednoznačnosti existence., Prostřednictvím vyprávění o svém životě, dostali jsme jedinečný a osobní obrázek Beauvoir bojů jako filozof, sociální reformátor, spisovatel a žena v době velké kulturní a umělecké úspěchy a politických otřesů.

první svazek její autobiografie, Mémoirs d ‚ une Jeune Fille Rangée (Memoirs of a Poslušná Dcera, 1958), stopy Beauvoir dětství, její vztah s jejími rodiči, její hluboké přátelství s Zaza a její školní docházky se prostřednictvím své roky na Sorbonně., V tomto svazku Beauvoir ukazuje vývoj její intelektuální a nezávislé osobnosti a vlivy, které vedou k jejímu rozhodnutí stát se filozofem a spisovatelem. Představuje také obrázek ženy, která kritizovala svou třídu a její očekávání žen od útlého věku. Druhý svazek její autobiografie, La Force de l ‚ âge (the Prime of Life, 1960) je často považován za nejbohatší ze všech svazků. Stejně jako vzpomínky na poslušnou dceru byla komerčně a kriticky dobře přijata., Přičemž v letech 1929-1944, Beauvoirová líčí její přechod od studenta k dospělé a objev osobní zodpovědnosti ve válce a míru. V mnoha bodech zkoumá motivaci mnoha svých děl, jako je druhý Sex a mandarinky. Třetí pokračování své autobiografii, La Force des Choses (Síla Okolnost, 1963; publikoval ve dvou samostatných svazků) zabírá časový rámec po skončení druhé Světové Války in1944 do roku 1962., V těchto svazcích si Beauvoir stále více uvědomuje politickou odpovědnost intelektuála vůči své zemi a době. V objemu mezi 1944-1952 (Po Válce) Beauvoir popisuje intelektuální rozkvět poválečné Paříži, bohaté s anekdot na spisovatelů, filmařů a umělců., Objem se zaměřením na desetiletí mezi 1952-1962 (Těžké Časy), vykazuje mnohem mírnější a poněkud cynický Beauvoir, kdo je, jak se vyrovnat se slávou, věku a politických zvěrstva vedena Francii v její válce s Alžírskem (převzat v její práci s Gisèle Halimi a případ Djamilou Boupacha). Kvůli své brutální poctivosti na témata stárnutí, smrti a války byl tento objem její autobiografie méně dobře přijat než předchozí dva. Poslední díl v kronice jejího života mapuje roky 1962-1972., Tout Compte Fait, (vše řečeno a uděláno, 1972) ukazuje staršího a moudřejšího filozofa a feministku, která se ohlíží za svým životem, jejími vztahy a úspěchy a uznává, že to bylo všechno nejlepší. Tady Beauvoir ukazuje její závazky vůči feminismu a sociální změny v jasnosti pouze naznačil v předchozích svazcích a ona pokračuje v boji s přednosti a úskalí kapitalismu a Komunismu. Navíc se vrací k minulým dílům, jako je druhý Sex, přehodnotit své motivace a závěry o literatuře, filozofii a aktu zapamatování., Znovu se vrací k tématům smrti a umírání a jejich existenciálnímu významu, když začíná prožívat předávání těch, které miluje.

i když to není přesně považováno za „autobiografii“, stojí za zmínku ještě dvě aspekty beauvoirovy sebezáchovy literatury. První se skládá z jejích prací o životech a úmrtích blízkých. V této oblasti najdeme její citlivé a osobní vyprávění o smrti její matky v une Mort très Douce (velmi snadná smrt, 1964)., Tato kniha je často považována za jednu z nejlepších Beauvoir ve svém každodenním zobrazení nejednoznačnosti lásky a zkušenosti ztráty. V roce 1981, po smrti Sartra předchozího roku, byla zveřejněna La Cérémonie des Sbohem (Sbohem: Sbohem Sartre), které líčí průběh věku a nemohoucí Sartre k jeho smrti. Tato práce byla poněkud kontroverzní, protože mnoho čtenářů minul jeho vlastnosti, jako hold pozdě, skvělý filozof a místo toho považují za nevhodný článek o jeho nemoci.,

druhý aspekt Beauvoir je život, který může být považován za autobiografický jsou publikace Beauvoir Sartra dopisy, aby ji v Lettres au Castor et à Quelques Autres (Dopisy Ricinový a Další, 1983) a její vlastní korespondence s Sartre v Dopisech Sartre zveřejněn po její smrti v roce 1990. Konečně, Transatlantické Milostný Poměr, který sestavuje Sylvie le Bon de Beauvoir v roce 1997 a publikována v roce 1998, představuje Beauvoir dopisy (původně napsáno v angličtině) na Nelson Algren., Každá z těchto prací nám poskytuje další pohled do života jedné z nejmocnějších filosofů 20. století a jeden z nejvlivnějších ženských intelektuálů na historii Západního myšlení.

6. Odkazy a Další Čtení

. Vybraná Díla podle Beauvoir (ve francouzštině a angličtině)

Beauvoir, Simone de. Sbohem Sartrovi. Přeložil Patrick O ‚ Brian. Harmondsworth: Penguin, 1986. Anglický překlad La cérémonie des adieux (Paříž: Gallimard, 1981).
Beauvoir, Simone de. Všichni muži jsou smrtelní., Přeložil Leonard m. Friedman. New York: W. W. Norton & Co., 1992. Anglický překlad Tous les Hommes sont Mortels (Paříž: Gallimard, 1946).
Beauvoir, Simone de. Vše řečeno a Hotovo. Přeložil Patrick O ‚ Brian. New York: Paragon House, 1993. Anglický překlad Tout compte fait (Paříž: Gallimard, 1972).
Beauvoir, Simone de. Amerika ze dne na den. Přeložila Carol Cosmanová. Berkeley: University of California Press, 1990. Anglický překlad L ‚ Amérique au jour le jour (Paříž: Gallimard, 1954).
Beauvoir, Simone de., Sons & Co. Ltd., 1968. Anglický překlad Les belles images (Paříž: Gallimard, 1966).
Beauvoir, Simone de. Krev ostatních. Přeložil Roger Senhouse a Yvonne Moyse. New York: Pantheon Books, 1948. Anglický překlad Le sang des autres (Paříž: Gallimard, 1945).
Beauvoir, Simone de. Příchod věku. Přeložil Patrick O ‚ Brian. New York: W. W. Norton & Company, 1996. Anglický překlad La vieillesse (Paříž: Gallimard, 1970).
Beauvoir, Simone de. „Na obranu Djamily Boupachové.,“Le Monde, 3. Června 1960. Dodatek B v Djamila Boupacha: příběh mučení mladé Alžírské dívky, která šokovala liberální francouzský názor; Úvod do Djamila Boupacha. Editoval Simone de Beauvoir a Gisèle Halimi. Přeložil Peter Green. New York: Macmillan Company, 1962. Anglické překlady Djamily Boupacha (Paříž: Gallimard, 1962).
Beauvoir, Simone de. Etika nejednoznačnosti. Přeložil Bernard Frechtman. New York: Citadel Press, 1996. Anglický překlad Pour une morálka de l ‚ ambiguïté (Paříž: Gallimard, 1947). Beauvoir, Simone de Beauvoir, Simone de., Síla okolností, Vol. I: po válce, 1944-1952; Vol. 2: Těžké Časy, 1952-1962. Přeložil Richard Howard. New York: Paragon House, 1992. Anglický překlad La force des choses (Paříž: Gallimard, 1963).
Beauvoir, Simone de. Dopisy Sartrovi. Přeložil a upravil Quintin Hoare. Londýn: Ročník, 1992. Anglický překlad Lettres à Sartre (Paříž: Gallimard, 1990).
Beauvoir, Simone de. Dlouhý Pochod. Přeložil Austryn Wainhouse. New York: The World Publishing, 1958. Anglický překlad La longue marche (Paříž: Gallimard, 1957).,
Beauvoir, Simone de. mandarinka. Přeložil Leonard m. Friedman. New York: W. W. Norton & Co., 1991. Anglický překlad les mandarins (Paříž: Gallimard, 1954).
Beauvoir, Simone de. Vzpomínky na poslušnou dceru. Přeložil James Kirkup. Middlesex: Penguin Books, 1963. Anglický překlad Mémoires d ‚ une jeune fille rangée (Paříž: Gallimard, 1958).
Beauvoir, Simone de. Prvořadý život. Přeložil Peter Green. New York: Lancer Books, 1966. Anglický překlad La force de l ‚ âge (Paříž: Gallimard, 1960).,
Beauvoir, Simone de. Pyrrhus et Cinéas. Paříž: Gallimard, 1944.
Beauvoir, Simone de. Druhý Sex. Přeložil H. M. Parshley. New York: Vintage Books, 1989. Anglický překlad Le deuxième sexe (Paříž: Gallimard, 1949).
Beauvoir, Simone de. Musíme Spálit Sade? Přeložila Annette Michelsonová, markýz de Sade. New York: Grove Press, 1966. Anglický překlad Faut – il brûler Sade? (Paříž: Gallimard, 1955).
Beauvoir, Simone de. Přišla, aby zůstala. Přeložil Roger Senhouse a Yvonne Moyse. New York: W. W. Norton & Co.,,1954. Anglický překlad L ‚ invitée (Paříž: Gallimard, 1943).
Beauvoir, Simone de. Transatlantická milostná aféra: dopisy Nelsonovi Algrenovi. Sestavil a anotoval Sylvie le Bon de Beauvoir. New York: The New Press, 1998.
Beauvoir, Simone de. Velmi Snadná Smrt. Přeložil Patrick O ‚ Brian. New York: Pantheon Books, 1965. Anglický překlad Une mort très douce (Paříž: Gallimard, 1964).
Beauvoir, Simone de. Když jsou věci Ducha na prvním místě. Přeložil Patrick O ‚ Brian. New York: Pantheon Books, 1982., Anglický překlad Quand prime le spirituel (Paříž: Gallimard, 1979).
Beauvoir, Simone de. Kdo Zemře? Přeložili Claude Francis A Fernande Gontier. Florissant: River Press, 1983. Anglický překlad Les bouches inutilies (Paříž: Gallimard, 1945).
Beauvoir, Simone de. Žena Zničila. Přeložil Patrick O ‚ Brian. New York: Pantheon Books, 1969. Anglický překlad La femme rompue (Paříž: Gallimard, 1967).

b. Vybrané Knihy o Beauvoir v angličtině

Arp, Kristana. Pouta svobody. Chicago: Open Court Publishing, 2001.,
Bair, Deirdre. Simone de Beauvoir: biografie. New York: Summit Books, 1990.
Bauer, Nancy. Simone de Beauvoir, filozofie a feminismus. New York: Columbia University Press, 2001.
Bergoffen, Debra. Filozofie Simone de Beauvoir: gendered Fenomenologie, erotické Generózy. Albany: SUNY Press, 1997.
Fallaize, Elizabeth. Romány Simone de Beauvoir. Londýn: Routledge, 1988.
Fullbrook, Kate a Edward. Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre: předělání legendy dvacátého století. New York: Základní Knihy: 1994.,
Le Doeuff, Michèle. Hipparchia ‚ s Choice: esej o ženách, filozofii atd. Přeložil Trista Selous. Oxford: Blackwell Publishers, 1991.
Lundgren-Gothlin, Eva. Sex a Existence: Simone de Beauvoir je ‚ druhý Sex. Přeložila Linda Schencková. Hanover: Wesleyan University Press, 1996.
Moi, Toril. Feministická teorie a Simone de Beauvoir. Oxford: Blackwell, 1990.
Moi, Toril. Simone de Beauvoir: tvorba intelektuální ženy. Oxford: Blackwell, 1994.
Okely, Judith. Simone de Beauvoir. New York: Pantheon Books, 1986.,
Scholz, Sally J. On De Beauvoir. Wadsworth, 2000.
Schwarzer, Alice. Po druhém sexu: rozhovory se Simone de Beauvoir. Přeložila Marianne Howarthová. New York: Pantheon Books, 1984.
Simons, Margaret. Beauvoir a druhý Sex: feminismus, Rasa a původ existencialismu. Rowman a Littlefield, 1999.
Simons, Margaret. EDA. Feministické interpretace Simone de Beauvoir. University Park: Pennsylvania State University Press, 1995.
Vintges, Karen. Filozofie jako vášeň: myšlení Simone de Beauvoir., Přeložila Anne Lavelle. Bloomington: Indiana University Press, 1996.