Tato pasáž popisuje rozdíl mezi naší budoucnosti a naší současnosti, jako Křesťané. Naše budoucnost v Kristu, jako Boží děti a dědici jeho království, je vše, po čem toužíme. Naše současnost je však životem touhy, trpělivého čekání, žijícím v naději na skutečnost, která ještě nedorazila. I nadále trpíme spolu se zbytkem stvoření, zasténáme pro život, který přijde.
Jak se žije v mezidobí?, Velká část odpovědi na tuto otázku má co do činění s Duchem Svatým, daný každému křesťanovi, když přijde k víře v Krista. Bůh nám dává svého vlastního ducha jako zálohu nebo zálohu na tuto budoucnost, po které toužíme (Efezským 1:13-14; 2 Korinťanům 1:22).
skrze Ducha nás Bůh poskytuje mnoha různými způsoby na této straně věčnosti. Obecně nám pomáhá v naší slabosti. Pavel zde uznává, že i jako křesťané zůstáváme slabí v sobě i v sobě. Fyzicky zůstáváme tvory v křehkých tělech s někdy matoucími emocemi., Duchovně můžeme být slabí ve své víře a/nebo v našem odporu vůči hříšným touhám. Když však Pavel začne dávat jasně najevo, Boží Duch s námi dělá všechno jinak. Neustále nám pomáhá v naší slabosti a dokonce i v ní. Vkročí dovnitř. Pomáhá s břemenem.
konkrétněji Pavel píše, že jsme tak slabí, že občas nevíme, za co se modlit! V modlitbě jsme dostali přístup k našemu Otci Bohu. Cítíme potřebu, touhu, pro něj, ale o co žádáme?, Duch vkročí a nese ty nevyřčené „sténání“ —ty myšlenky a pocity, které jednoduše nemůžeme vyjádřit lidskými slovy-Bohu. Oba vytváří spojení od sebe k Bohu a poskytuje obsah naší komunikace.