„Každý den je tu něco,“ řekla Paní Davis, který vyvinula její náklonnost pro stísněné prostory při práci v mýtného části Staten Island bridge. Její poslední nouzová situace byla ve skutečnosti spíše typická: vytažení řidiče, který byl připoután za volantem. „Narazil do něj autobus,“ vzpomněla si téměř laskavě. Pokrčila rameny a pak nejasně vytrhla uniformu vlákna.,
její pracovní prostor-osm kroků dlouhý a stejně široký jako prodloužení vašich paží je dostatečně odstraněn jak ze vchodu, tak z výstupu z tunelu, který je vidět pouze projíždějící vozidla. Ti, kteří svištěli nevolnou smrtí-bzučení housefly v polévce. Vzduch voní toxicky, jako krabička olověných třísek. Jediný pohled, mimo provoz, je matka výfuku, který byl rozmazaný přes stěny.
“ je to primitivní, ale zvládáme to,“ řekla paní Davisová, která pracuje osm hodin denně s pravidelnými hodinovými přestávkami na potřeby, jako je kyslík a oběd., Ona je převezen do svého vysílání v obří bílé příměstské vlastněné jejím zaměstnavatelem, Port Authority New Yorku a New Jersey. Příměstské pauzy krátce, provoz se zastaví za ním, a Paní Davis, obvykle ne více než noviny, nabídky, její šéf, dobrý den a mely.
její kabina je jako uchopení obrazovky z klaustrofobické noční můry-prosklené rakve, kde jsou podlahy betonové a strašně zběhlé v držení chladu. Kovová Murphyho židle se rozprostírá od zdi s jedinou touhou zaútočit na hýždě sittera., Doporučuje se ruský román nebo divoká představivost; občerstvení obsahující maso zjevně není.
A ještě Paní Davis sedí tady každý den od 6 hodin ráno do 2 hodin odpoledne nebo od 2 do 10 hodin nudy a plyn výpary jsou zřídka vystřídán velké pády. Ale nejvíce nepříjemné okamžiky budou mít tendenci se vyskytovat na čerstvějším vzduchu.